Hudební výchova: Kam zařadit transpozici?

 

Tady už nejde o to, co je „správně v teorii“, ale o to, kolik překladů mezi systémy po nich chci najednou.

Pro úplného začátečníka jsou už tři různé věci najednou:

1. notová osnova a houslový klíč,
2. oktávy a názvy tónů,
3. přenos na kytaru, kde se část věcí čte jedním způsobem a zní o oktávu jinde.

To je přesně ten důvod, proč se v tom ztrácejí. Ne proto, že by byli neschopní, ale proto, že jim dávám příliš mnoho map současně.

Za mě je nejlepší tuto věc na začátku nepojmenovávat jako transpozici. To slovo je pro ně v tu chvíli další vrstva. Místo toho stačí jedna věta:

„Noty pro kytaru čteme z houslového klíče, ale kytara zní o oktávu níž.“

To je celé. Bez další teorie.
Až později se z toho může stát vysvětlení transpozice.

Pak bych postupoval takto:

První fáze:
učí se jen to, že nota na papíře a znějící tón nejsou u kytary vždy totožné na stejné výšce.

Druhá fáze:
teprve potom vysvětlíš, že v hudbě existuje „psaná výška“ a „zvuková výška“.

Třetí fáze:
až pak může přijít pojem transpozice.

Pro tvoje lekce je tedy vhodné:

• v teorii říkat jen to nejnutnější,
• na kytaru přejít přes praktický příklad,
• testovat jen to, co už fakt použili v praxi.

Takže do prvního testu bych nedával transpozici jako definici. Místo toho bych dal jen ověřovací otázku typu:

„Jak čteme noty pro kytaru?“
Správná jednoduchá odpověď:
„Podle houslového klíče, ale kytara zní o oktávu níž.“

To je pro začátečníky mnohem přijatelnější než vysvětlovat celý převod oktáv a nazývat ho transpozicí hned na začátku.

Jestli chceš, sepíšu ti z toho hned 3 pětiminutové testy tak, aby se v nich vůbec nemusel objevovat zbytečně těžký teoretický jazyk.

Ale to je pro ně zmatek. vem si že když vysvětluju polohu houslového klíče v obecné teorii na kytaře - jediný nástroj který učím - tak musím zahrát jiný ton. Nebo snad mám hrát o oktávu výš g3?

Ne. Na kytaře nehraj g3 kvůli „věrnosti“ houslovému klíči. To by bylo pedagogicky horší.

U začátečníků je důležitější:

• aby se orientovali,
• aby našli tón na kytaře,
• aby pochopili vztah nota ↔ struna ↔ pražec,
  než aby první týdny řešili koncertní výšku versus zápis.

Proto se v kytarové praxi běžně učí:

• houslový klíč,
• ale tóny se hrají v reálné kytařové poloze,
  tedy o oktávu níž, než zní klavír při stejném zápisu.

A právě proto je kytara transponující nástroj.

Jenže:
začátečník nepotřebuje chápat celý mechanismus transpozice. Potřebuje praktické pravidlo.

Takže když ukážeš:

• tón E na první lince,
• nebo G na druhé lince,

tak normálně zahraješ kytarové E nebo G v běžné poloze na nástroji. Nepřeskakuješ kvůli tomu o oktávu nahoru.

Jinak bys vytvořil ještě větší chaos:

• nota na papíře,
• jiná poloha na kytaře,
• nepřirozeně vysoký tón,
• a ještě jiné oktávové značení.

To by začátečníka zabilo.

V prvních týdnech je lepší držet tuto zjednodušenou pedagogickou vrstvu:

• „Takhle se nota zapisuje.“
• „Tady ji najdeme na kytaře.“
• „Kytara zní níž, ale tím se teď netrapte.“

Hotovo.

Teprve později:

• proč je u kytary malá osmička pod klíčem,
• proč je koncertní výška jiná,
• proč se liší notace od skutečného zvuku.

Tohle je úplně normální problém hudební pedagogiky. Začátečník nezvládne současně:

• notaci,
• rytmus,
• hmatník,
• oktávy,
• transpozici,
• intervaly,
• chromatiku,
• a ještě koordinaci pravé a levé ruky.

Musíš vybrat minimum, které potřebují k prvnímu hraní.